Douce France
Je pěkný den, ale troufám si říci, že nikdo z naší 9-ti členné skupinky si toho moc nevšímá. Všechny naše myšlenky se totiž točí jen kolem zavazadel, kalendáře, slovníků a dalších nezbytností pro náš měsíční pobyt. Vše začalo koncem minulého školního roku, kdy nám byla nabídnuta opravdu neopakovatelná šance, totiž zkusit si jeden měsíc na francouzském Lycée Professionnel. Nabídka je to vskutku lákavá a tak jsme si řekly, proč ne? Horší to bylo ke konci prázdnin, kdy si asi každá z nás začala uvědomovat, že už se to blíží a to velmi neúprosně.
Tak tedy zpět k poslednímu dni zde v České republice. Cesta probíhala víceméně klidně. Aspoň cesta do Prahy určitě. V autobuse to bylo fajn, všechny nás pojal pocit, že je třeba na našich komunikačních dovednostech ještě trochu zapracovat a tak jsme vytáhly slovníky a začaly dohánět co se jen dá. V Praze už začalo trochu přituhovat. Řekněme si to upřímně, společnost Eurolines nepatří k těm spolehlivějším a v průběhu našeho zájezdu jsme s nimi měli mnoho potíží. A právě v Praze to vše začalo. Nemohly jsme najít náš autobus. To je celkem těžko uvěřitelné, zvlášť Vy, kteří se v Praze orientujete a máte představu o tom, jak to na Florenci vypadá. Člověk by řekl, že tam se nic ztratit nemůže, natož autobus. A tak jsme strávily naši půlhodinu určenou na přestup zmateným pobíháním po nástupišti a hledáním našeho autobusu. A každý řidič nám nesmlouvavě tvrdil, že právě s jeho autobusem nejedeme a ať zkusíme ten vedle. No ale v posledních pár minutách se nám ho podařilo najít a teď už nám nic nestálo v cestě. V 6 hodin ráno nás milý pan řidič s úsměvem vyklopil na předměstí Štrasburku a my (docela vyjevené) jsme si uvědomily, že teď už je vše opravdu jen na nás.
A na nikoho další se spoléhat nemůžeme. Po dvou hodinách čekání si pro nás přijel další autobus a v 11 hodin ráno jsme se úspěšně dopravily do Remeše, kde už na nás čekala Mme Billard (profesorka francouzštiny a organizátorka výměnných pobytů) s hrstkou rodičů a auty, aby nás dopravili do Vouziers, malého městečka vzdáleného asi hodinu od Remeše.
Ve Vouziers na nás čekaly poslední rodiny a odvezly si nás domů. Někteří bydleli přímo ve Vouziers, někteří třeba i ve vesničkách hodinu vzdálených. Na každého z nás čekal chutný oběd (v mém případě určitě) a seznamování s lidmi, kteří se nás dobrovolně a zadarmo na 4 víkendy ujali. Asi všechny jsme měly ze začátku trošku problémy, protože mít jedničky v hodinách francouzštiny v ČR vám samozřejmě nezaručí, že se ihned po příjezdu do Francie můžete pustit do žhavé debaty o N. Sarkozym (takové debaty měla moje rodina velmi ráda:-)). A tak jsme se zpočátku všechny omezovaly na oui, non a merci. Každá z nás strávila svůj první víkend jinak. Já měla to štěstí, že se mě moje „rodina“ snažila provést úplně všude.
A tak ještě ten den jsme jeli na procházku do lesů (Ardeny – to jsou hlavně lesy a divoká prasata) a další dny jsme navštívily Belgii, Remeš, Verdun, Sedan, Charleville a mnohá další zajímavá místa. Oblast, kde jsme bydleli, zažila docela krušné časy za první světové války, protože ležela víceméně v místech Západní fronty, a tak v každé malé vesničce nikdy nechyběl aspoň malý pomníček a velmi často se tam také objevovala i jména česká, což snad v každém vzbudí tak trochu vlastenecký pocit.
V pondělí nás naše rodiny odvezly na internát, který je umístěn hned u školy, kde jsme měly trávit veškeré naše volné chvíle od pondělí od rána až do pátku do odpoledne. Ubytovaly jsme se na pokojích a hned zazvonilo a pádily jsme do tříd, kde už jsme byly rozděleny. Každá měla ve třídě svého „tuteura“, který by ji měl po škole provázet a starat se o ni. Toto školní zařízení má tři obory: zdravotní sestřičky, účetní a sekretářky. A jak vypadá takový typický školní den na francouzském Lycée professionnel? V 6:45 vás vzbudí M. Ponsin a máte asi 15 minut na osobní hygienu, protože pokud chcete k snídani teplé mléko, není radno moc otálet a je lepší se na snídani vydat pokud možno co nejdříve. V 8:00 začíná první hodina. Oproti vyučovacím hodinám v Česku netrvá 45 min. ale rovnou 55 min. Takže pro člověka navyklého sedět ve škole 45 min. je docela problém zvyknout si. Samozřejmě po 4 týdnech už nám to ani nepřišlo, ale začátky byly docela krušné. Další zvláštnost byla jídlo. Ke snídani totiž nebylo skoro nic, aspoň nám, kteří snídáme, to tak přišlo. Plátek bagety s marmeládou a pak buď čaj, mléko, kafe nebo kakao. A to se vám za ten měsíc docela přejí. Pak sedíte 4 hodiny ve škole a je čas oběda. Nejsem si jista, co přesně si o nás mysleli, protože nám ustavičně kručelo v břiše. Ale jíst jen tři porce denně, to je docela změna. Nepříjemná změna. Na oběd dostanete většinou jen hlavní jídlo (žádná polévka jak u nás), salát a pak dezert – tzn. ovoce, někdy i sýr. Po obědě pak máte další 3 nebo 4 hodiny a konečně nadchází ta toužebně očekávaná chvíle. Od 17:00 do 17:30 máte právo na osobní volno, což pro mnohé z nás znamenalo výlet do supermarché na náměstí pro jídlo:-) Ve středu je ale vyučování zkrácené a po obědě máte už volno, což je velmi příjemné. Bohužel, na některých školách si tento rest vynahrazují o sobotách. Což se náš naštěstí netýkalo. Po vašem osobním volnu nadchází chvíle studia – études. Což znamená, že sedíte ve třídě plné studentů (pod dozorem) a snažíte si dělat úkoly, nebo se učit. Nedokážu si sice představit, že bych byla schopna se něco naučit ve třídě plné hlučících lidí, ale evidentně to funguje, jinak by se tento zvyk tak dlouho nedržel. Po étudách můžeme jít na večeři a pak máme zase volno, které jsme ale trávily různě po pokojích, vařením si čaje a odškrtáváním si zbývajících dnů. A také občas veselými příhodami, které se zákonitě musely stát. Občas zazněl cvičný poplach, nebo netekla teplá voda, ale byla to docela psina.
Zmínila-li jsme se o odškrtávání kalendáře, nepochybně všechny jsme se těšily na výlet do Paříže. Svezly jsme se autobusem s nějakou německou třídou, která zde byla na výletě, ale město už jsme si prošly jen s Mme Billard. Viděly jsme všechny slavné monumenty, přes Eiffelovku až po katedrálu Notre Dame. Byl to úžasný výlet, a proto nám všem bylo líto, že den utekl tak rychle. O dva dny později jsme ještě dostaly příležitost podívat se do Remeše. Nakonec jsme tam jely jen tři, ale bylo to výborné. Podívaly jsme se i do sklepa se šampaňským a samozřejmě do katedrály, do baziliky i do samotného centra města. Pán profesor, který nás doprovázel, nám toho mnoho pověděl a celý výlet se odehrával ve velmi přátelské atmosféře.
Poslední týden přijela i paní Marková, naše profesorka francouzštiny a nastal kolotoč různých společenských setkání, proslovů a přípitků a konečně nastala chvíle odjezdu domů. Nakoupily jsme ve zdejším supermarché různé suvenýry, vína, sýry a další lahůdky (v mrazničce měli i šneky!) tolik typické pro zdejší kraj. A vydaly jsme se směr Remeš. Paní Billard a další ochotní rodiče nás odvezli do Remeše a jediné, na co jsme myslely bylo Brno. Bohužel, jak už jsme v začátku řekla, Eurolines opravdu nepatří ke spolehlivým firmám, a autobus, který nás měl v Remeši vyzvednout na nás úplně zapomněl! Protože to píšu asi s měsíčním odstupem, dokážu to brát docela s humorem, ale tehdy nám moc do zpěvu nebylo. Po měsíčním pobytu s sebou samozřejmě nikdo nemá nějaký veliký finanční obnos a paní na centrále nás posílá na TGV, což je čiré bláznovství (všichni si umíme představit tu cenu!). Nakonec jsme se uchýlily na místní nádraží a mé představy o mé vlastní posteli a výborném obědu se pomalinku rozplývaly. Naštěstí, o 5 hodin (plných telefonátů s různými lidmi od Eurolines) později nás jeden autobus linky Eurolines nabral a už nám nic nebránilo v návratu domů, kam jsme dorazily sice se zpožděním, ale jinak zcela bez úhony. Bohatší o spoustu zážitků i zkušeností.
Abych to shrnula, byla to vynikající příležitost poznat jinou kulturu, jiný jazyk a je výborné, že se nám něco takového vůbec naskytlo. Myslím si, že to byla vynikající zkušenost a určitě bych to doporučila i dalším lidem, kteří by o tento pobyt měli zájem. V prosinci budeme mít příležitost naším francouzským přátelům jejich pohostinnost oplatit, protože k nám také přijedou na celý měsíc na stáž.
